MADRISA

 

 

Tedy tolik agresivnich vos jsme  snad jeste na zadnem vylete nezazili. Normalne na nas naletavaly, rady by se zakously, ovsem vetsina z nas se ubranila a to uprkem, nebo jako Mikes, ktery pouzil svoji turistickou hul a mlatil kolem sebe a pritom desne skakal a jeste desneji rval, ale co to nevim, ja jsem byla na tom uprku...:), no abychom to dlouho neprodluzovali, odnesla to hlava rodiny a to rovnou do krku, ja jsem se na nej vrhla, zacala jsem ten vosi jed vysavat, aby nam snad Jirka neomdlel nejakou alergickou reakci (mel u sebe planek cesty:)) no a pak jsem mu krk osetrila Fenistilem a vlastne mu zachranila zivot, tedy tim Fenistilem- pozdeji se zjistilo, ze ma na krku skvrny dve, jeden pichanec od divokeho insektu a jednu modrorudou skvrnu po mem vysavani...

Rano kolem osme, tedy presneji patnact minut pred osmou, jsem si dovolila vzbudit Martina a my nachystani, obleceni a dobre naladeni jsme ho povzbuzovali a snaseli mu jeho veci a on to opravdu nakonec zvladl a jak jsme se den pred tim domluvili, v osm hodin jsme nasedli do auta a vyrazili smer Klosters. Nas cil - MADRISA. Je to hora vysoka 1887m a my jsme ji poprve pokorili v roce 1991, ovsem tenkrat v jine sestave, Josi totiz jeste tehdy nevedela, ze se nam narodi, Jirin  byl na skolnim tabore a tak s nama putoval Honzik a maly Mikes a mimo krasnych fotek  mi jako  vzpominka na Madrisu zustava pocit desu, kdy se v noci po celodennim vyletu Martin na hotelu probudil a dusil se a Jirka jel pro lekare a ten zjistil Pseudokrup a tak, proste psal se rok 1991..., jinak mezi nama to nebyl nic-moc rok, to dostal Jirin jeste na tom tabore otravu krve a  radeji nevzpominat. Nastesti ho zahy vystridal rok 1992 a to uz se Josi rozhodla, ze se k nam nakvartyruje. No, tak abych neztratila nit, dnes jsme vyrazili s Mikesem a Johannkou. Johi je ostrileny kamzik, zrovna vcera jsme byli na hore Frontalpstock, taky temer dvoutisicovce, ovsem o Martina jsem si delala obavy, jeho dychaci cesty uz davno nesuzuje Pseudokrup, ale jeho zavislost kurackeho pozitkarstvi...

Mikes si trochu v aute pochrupkaval a dospaval nedospane a my jsme s Josi povinne poslouchaly Procol Harum a Jirka taky poslouchal a jeste k tomu ridil a to teda nechapu, kdyz jsem si cetla, ze chlapi pouzivaji jen jednu polovinu mozku, jednu z tech cinnosti nemohl delat na sto procent, ovsem fakt je, ze jsme byli najednou na parkovisti v Klosters a byl cas vzbudit Martina.

 

Na Madrisu jsme vyjeli gondolou, prave se divam do prospektu, jeli jsme patnact minut a Miki sedel jak pribity a Jirka saskoval a vstaval a porad neco ukazoval a nikdo na to nebyl zvedavy, jediny co jsme chteli bylo, aby si sedl a ani se nehybal, no a tak si teda sedl a moudre hledel na mapu a planovali jsme smer tury. Shodli jsme se na triapulhodinnovem sestupu s tim, ze nejprve vylezeme na Zügenhütli 2063 m., Schlappin 1643m. a pak tedy smer Klosters. Jo, nas cil byl hlavne ten Schlappin, kde na nas cekala hospoda a obed:) a je to asi polovina cesty.


Co mam psat, bylo to desne krasny, tak jak jsem si to pamatovala a jeste umocnene bezvadnym pocasim. Martin si u prvni chalupy nasel senzacne opracovanou turistickou hul, tedy podle me si ji tam jen nekdo odlozil, ovsem byla jsem prehlasovana a hul slouzila, ba zrejme bude jeste slouzit.

No tak jsme sli a kolem nas kolem dokola hory s bilyma spickama a hory nahe a klece a alpska vegetace v podzimnich barvach a nebe takove, jake muze byt jen nad vrcholkama hor a slunce tak prudke a tak nizko..., a vzduch za ktery by se melo platit, tak. Teda ten vzduch to je neco, ten vanek co te reze mirne do tvare a ty si nasazujes klobouk a vytahujes limec, aby ses v okamziku zase vyslekl do trika a na tvare je ti pichlave chladno a na paze prijemne teplo a ten vzduch jak rikam, za ten

by se melo platit... 
Dohnala nas skupinka lidi se psem a tomu jsme sa asi pacili, protoze se vetrel na nasi fotku, neva, krasne se tam vyjima...

Sli jsme pomerne rychle, vidina obeda nas popohanela. Cestou jsme potkali nekolik lidi, kteri meli u pasu pripasane male proutene kosicky, na otazku, co sbiraji odpovedeli, ze brusinky. Opravdu tam byla spousta brusinek a taky nadherny vres a alpske ruze, jo a horske potoky a potucky a pak jeste jeden maly a desne chytry a pratelsky chlapecek, ktery aniz jsme ho oslovili nam prozradil, ze on s maminkou a tatinkem vysli nahoru tentokrat desne rychle (my jsme slezali) a ze to mame k hospode jeste deset minut a ze to tu vsechno dobre zna a maminka trha ty brusinky, no asi by nam prozradil jeste vice, ale predstava, ze za deset minut sedime u svych horkych, horskych polivek nas s chlapeckem rozdelila.
Na zahradce restaurace sedelo uz par lidi a my jsme si objednali ty svoje polevky a pak jeste druhe a Mikes to splachl pivem a pak jsme zase vyrazili. Cekala nas druha polovina sestupu. 

No a ted by mel prijit na radu ten odstavec prvni, viz zacatek povidani, tak to teda vynechavam, jen si tu dovolim zopaknout, ze jsem svemu muzi zachranila zivot s tim, ze bude muset do prace nejaky casek nosit satecek, nez se mu ten modry flek na krku vstreba...