Já vrátím se lásko
 
Na podzim roku 1973 jsem narukoval na vojnu. Samozřejmě jsem byl úplně zlomenej, jednak jsem byl čerstvě zamilovanej a pak taky jsem už byl
v té době na hlavu, jen jsem to jeste nevěděl. Připadal jsem si jako trestanec a má situace se mi zdála být zcela bezvýchodná. Dva roky, to je dost dlouhej žalář. Po výcviku v Prostějově u roty leteckého zabezpečení, jsem se dostal do Piešťan, tehdy naše zem byla totiž jestě C̆eskoslovensko. Tam jsem, šíleně nepijíc a nekouříc šetřil a zakoupil si šestistrunný banjo, který jsem obdivoval u Andrcova bratra Fauna. Hrálo se na to jako na kytaru, takže jsem si začal vylévat raněné srdéčko do jednoduchých písniček. Když jsem se soustředil na ty veršovánky a brnkání, byl to takovy úlet z reality a obrovská úleva. A protože jsem měl vlastně štěstí v neštěstí, že jsem byl přidělen na dálnou (stanice na letišti), měl jsem soukromí i spoustu času,(sloužili jsme tam 3 – 4 kluci, vlastně jakoby na chatě, fasovali jsme proviant, sami jsme si vařili a měli tam i pejska), tak jsem chrlil občas i tři písničky denně. Dochovala se jenom část, ale tahle je zaručeně první z nich.
 
Já vrátím se lásko, však zatím jsem sám
má květinko krásko, teď vzpomínám
Soumrak se tiše sklání a já se skláním s ním
blíží se svítání, miluji tě, bdím
 
Do té veliké dálky, já na cestu se dám
totiž do obálky, zalepím se sám
Lásko květinko z nebe, proč nejsi u mě blíž
já daruji ti sebe, o čem květinko sníš?
 
Z̆e vrátím se moje lásko a nebudu už sám
a své květince z nebe, život k nohám dám
A citrónový vítr, nám bude věčně vát
do království květin, dojde kdo má rád, kdo má rád
 
Já vím, je to takovej výkřik, ale 2 momenty se mi líbí – do obálky zalepím se sám a do království květin, dojde kdo má rád. Hippies jsme ani časově nestihli, ani v našem koutě světa zažít nemohli a v tom mém, tehdy černobílém vidění, jsem je považoval za něco nádhernýho a velikýho a hlavně láskyplnýho a proto se mi to spojovalo tehdy i s Jitkou.
Piešťany 1974