Muzika

Moje prvni koncertni sin byla kuchyn u Nemcovych. Bydleli jsme totiz dlouhy roky v Brne v rodinnem domku dve rodiny. V prizemi Nemcovi – teta mananka – sestra myho taty, stryc Eda, co jezdil se sanitkou a bratranec Tomas se sestrenici Katkou. Stryc Eda mel hrozne rad muziku, teda jazz, ten pravej americkej jazz a mel spoustu desek. Napred ty stary veliky cerny, krehky placky na 78 otacek, u gramofonu se porad musely menit kovove jehly, byla tam ve ne takova krabicka. Na tento gramofon mam dost vzdaleny vzpominky, byl to ale opravdickej GRAMOFON, tak jak ma byt, z mahagonovyho dreva, malou lampickou uvnitr a dvirka, co se sklapovala otocne shora dolu, aby se do toho vzacnyho pristroje neprasilo. Hity jako Seven Lonely Days nebo Nedelni vlacek nechybely ve strycove sbirce a tak jsem do sebe nasaval svy prvni koncerty. A delalo do se mnou divy, ta muzika se ukladala do mozku, porad mi probihala hlavou a kdyby to slo, sedel bych v te kuchyni porad a poslouchal.

Jednou odpoledne nas deti srtyc zavolal do koncertni kuchyne a ukazal nam svuj novej prostroj. Gramoradio Liberta, nadhernej pristroj, radio a gramogon v jednom. To bylo skvely, uz se nemusel gramofon propojovat kablem se starym radiem Tesla Iron, tady se jen zmackl knoflik GRAM, vlozila se deska a uz to jelo. Navic nam stryc ukazal a hned pustil novy desky. Byly maly, pruzny – nerozbitny a na 45 otacek. A taky velky desky na 33 otacek, kde bylo hned asi 8 skladeb! No parada. U gramofonu se mohla prepinat rychlost otaceni (78, 45, 33 a 16 otacek za minutu) a bylo mozno prepinat jehlu. Zelena – hrubsi na stare desky s hrubou drazkou (na 78 otacek) a cervena, na maly desky s jemnou drazkou a velky desky s vice skladbami – elpicka. A navic mely tyto jehly safirove hroty, takze se temer neopotrebovavaly a tudiz nemusely menit! To byl skvelej pokrok. Gramoradio Liberta melo mekkej, sametovej zvuk a nam – milovnikum hudby ted zacly casy! Stryc nosil casto novy desky, z tehdy zacinajiciho divadly Semafor, Rokoka, Reduty, Na zabradli ap. Objevil se Jiri Suchy a Jiri Slitr, coz byli moji prvni velci muzikanti v zivote, kdyz ted dumam proc, asi, ze jejich muzika korenila v Blues a Blues, to je pro me zaklad, to miluju dodnes. Posleze pribyl Waldemar Matuska, Eva Pilarova, Hana Hegerova, Karel Gott, mihla se i jmena, ktery dnes uz upadla v zapomneni, jako Pavlina Filipovska, Jiri Jelinek a pod. Najednou tu byla spousta skvele muziky z domaci produkce! Nekde jsem zaslechl, ze nejlepsi zpevacka na svete je po Ele Fitgerald Eva Pilarova a nejlepsi chansonierka Hana Hegerova, teda hned po Edith Piaf. Vsude jsem tyto sve znalosti daval dal a byl jsem hrdej, jaka se u nas dela skvela muzika. A byla to fakt skvela muzika, kdyz nekdy cistim akvaria v akvarijnim sklepe, poustim si desku, kde Jiri Suchy vzpomina na svoje zacatky a pousti stary pisnicky, ty nejstarsi dokonce z konce 50. let.

A pak jsem zaslechl Beatles! To bylo neco! Vlna Rock and Rollu me lizla jen vzdalene, moc se u nas v radiu nehral, stryc toho moc nemel a az potom trochu pozdeji ceske verze, coz uz bylo pro tehdejsi rezim akceptovatelnejsi a taky jsem byl jeste dost malej. Ale Beatles, ti vstoupili do me duse prave v ten pravej okamzik, kdy ve mne bylo zbudovany to pravy podhoubi, kdy to seminko padlo presne do pripravene pudy. Na starym elektronkovym radiu jsem kazdej vecer ladil Radio Luxemburg, kde zneli Beatles tak casto! To byla moje krevni skupina na celej zivot! Zahy k tomu pribyli i Rolling Stones a spousta dalsich kapel. Zacal jsem zkouset melodie od Beatles na starou kytaru, co u nas jednou zapomnel stryc Ruda Slezak, to bylo ONO. Protoze tehdejsi cs media “zapadni” muzice moc mista neponechavala, stal se Laxik kazdodenim druhem, i kamaradi jako treba Manci poslouchali Laxik a znali jseme vsechny valy co tam tehdy sly a vsechny 4 discjockeye, kteri ty valy pousteli z nichz nejslavnejsi byli Rozco President a Tonny Princ.

Kdyz v roce 1968 po obsazeni republiky utekli nasi pribuzni Spickovi do Svycarska, zustal po nich gramofon a jeste jeden “zazrak”. Magnetofon. Teda ona to byla takova konstrukce, co se nasadila na mechaniku od gramofonu a prehravalo to pres ovladaci predzesilovac a radio pasky. Ale co bylo nejdulezitejsi, dalo se i z radia nahravat! A tak jsem si postavil, znaje trochu zakladu z tehdejsi jeste prevazne elektronkove elektroniky ruzne adaptery a filtry a s jejich pomoci jsem si ty slavny valy z Laxiku nahraval.

 

Koncila zvolna sedesta leta a na scene se pozvolna objevily skupiny, ktere mi zacly z prvnich mist v hitparade, ktera mi znela v hlave, vytlacet Beatles, Rolling Stones, Kinks, Hollies, proste kapely tzv. Mersey Soundu, jak to pozdeji odbornici klasifikovali. Byli to Yardbirds, Jimmi Hendrix, Cream a v mem pripade tehdy hlavne Deep Purple. To byla muzika! Chtelo to ale trosku decibel a strety s moci domaci v podobe rodicu byly naprogramovany. A pak Uriah Heep, Jethro Tull, Ten Yers After, Led Zeppelin, Credence Clearwoter Revival, to by byla dlouha snura jmen, ale byla to velika doba. Konec sedestych let, Hippies jeste existovali, my o tom za oponou moc nevedeli, ale kamaradi dostavali desky z venku a vsichni jsme si to potom (uz na skutecne) magnetofony nahravali. Zbudoval jsem s kamarady u nas ve sklepe poslechovy doupe, kde jsme nainstalovali velikou bednu, magnetak od Andrca a elektronkovej zesilovac, co jsem postavil a ozvuceli nekolik ulic v okoli. Je jasny, ze jsme pomalu vpluli do let, kdy nam uz cigarety nebyly tak docela neznamy a prvni randevous s alkoholem jsme uz taky meli za sebou. A tak jsme se v tom sklipku, kterej jsme nazvali podle obrovskyho loukotovyho kola, co jsme nasli u cervenyho kostela a na lane spousteli do toho sklepa - James Club (to kole se jmenovalo James) poslouchavali muziku, vyprazdnovali litrovky vina z Jizni Moravy, co tehdy staly kolem dvaceti korun a pokurovali. Samozrejme z nas uz v te dobe byli filozofove, po par sklenickach jsme vse znali, zivot byt prijemnej a lehounkej jak pirko a my jsme vsemu rozumeli, vzdyt to taky bylo vsechno tak jednoduchy a jasny, to vino nas obdarovalo darem zapomneni na vsechny trable tohoto sveta a nam bylo pospolu tak dobre!

A k tomu ti Parpli a Uriasi a Tenyouri a Santana, v sobotu se tam konaly casto mejdany, vstupny flaska az dve a do okna musel byt kvuli nadmerne produkci koure z cigaret zabudovan napred maly ventilator a po neustalych urgencich jedineho nekuraka mezi nami, Peti velmi silny stroj. Na teto male episode je ale zrejme, ze jsme oproti zvyklostem rezimu, co tam tehdy vladl, dovedli vzit ohled na prani jednotlivce.

A pak mi Radek pustil Pink Floyd! A zas byl svet o jednu barvu bohatsi! To bylo neco uplne novyho, senzace. Trochu psycho, trochu kosmu, dlouhe sametove plochy, plno skvelych napadu. A Andrc nahral u kamarada tri LP Pink Floyd a k tomu tri od skupiny, kterou jsem do te doby neznal – Procol Harum. A zase novej favorit v me mozkove Hitparade. To bylo fantasticky. Klavir, varhany, solna a uvolnenej prednes / zpev Garyho Brookera, zadnej moc velikej randal, ale zajimavy, originalni melodie a nadherny souzvuky klaviru a varhan. A pak jsem sel na dva roky branit svoji socialistickou vlast a po navratu v r. 1975 to uz bylo vsechno trochu jinak, zabavna muzika a – snad to tak mohu nazvat – kvalitni muzika se vydaly kazdej na solo cestu.

Od teto doby uz jen velmi zridka narazim na muziku, se kterou mohu navazat ten az skoro intimni kontakt jak s temi drivejsimi. A kdyz neco objevim, tak jsou to vetsinou starsi muzikanti a kapely, jako treba moji nejvetsi soucasni koni - J. J. Cale a Neil Young, ktery jsem uz sice slychaval drive, ale ted vedou moji Hitparadu.