Jak jsem přestal chodit do práce


Bylo to koncem léta 1973, země, kde jsem žil se jmenovala Československo a já jsem pracoval jako elektromechanik v továrně, co vyráběla rozvaděče, tedy rozvodné skříně elektrického proudu.
Když jsem obdržel povalávací rozkaz, abych na dva roky odešel posílit obranyschopnost naší socialistické vlasti, po boku armád Varšavšké smlouvy, nutno přiznat, že jsem nepropadl vášnivému jásotu, ale naopak, můj život od té chvíle pod tíhou této předtuchy potemněl. Další ne příliš šťastnou okolností byl fakt. že jsem byl čerstvě zamilován a tohle odloučení jsem si vůbec nedovedl představit.
Bylo tehdy jevem velmi běžným, že tzv. povolanci hrubšího zrna zejména z dělnických profesí, pověsili svoji pracovní povinnost na hřebík podstatně dříve, než byl termín na povolávacím rozkaze a poslední asi tak měsic si užívali svobody plnými doušky, tedy po celé dny, nerušeni pracovními záležitostmi. Jenže v těchto, dnes už poměrně vzdálených dobách, existovala v tomto socialistickém pracovním útvaru povinnost pracovat. Tedy kdo nestudoval, nebo nebyl invalida, musel pracovat. Pracovní poměr byl každému stvrzen razítkem z osobního oddělení zaměstnavatele do občanského průkazu a toto bylo často kontrolováno příslušníky Veřejné bezpečnosti, tedy socialistickou policií. Zejména, zdobila-li jedince větší, nebo i menší hříva vlasová, vyskytovaly se tyto kontroly poměrně často. Jenže měsíc pracovní nečinnosti, to bylo tak akorát, aby se o dotyčného ještě Veřejná bezpečnost nezačala vážně zajímat. Napřed přišlo několik dopisů od zaměstnavatele, žádající zaslání neschopenky a až potom to firma hlásila úřadům. Než se to administrativně srovnalo, vykonával už dotyčný službu ve vojenském šatu a k žádnému stíhání nedocházelo. Kdo nepracoval, to byl totiž příživník a mohl skončit i za mřížemi. Mám osobně pocit, že tato nelegální, neplacená dovolená, bývala v těchto případech jaksi tolerována, pokud tedy nezačla příliš brzy. Ten měsíc to pokud vím vycházelo, nevím o nikom, kdo by byl za tento přečin nějak silně pronásledován.
Náhodou zrovna touto dobou, měl kamarád Jíra přerušené na VUT studium a tak jsme spolu prožívali velice příjemně proflákaný konec léta, často jsem u něho zůstal i přes noc, chodívali jsme na škopek, tedy pivo na Čtverec, hrávat minigolf na Stadec a poslouchali muziku. Jírova maminka vyráběla výbornou tlačenku a dosušovala ostravské klobásy, kterými jsme se v té době převážně živili. Jíra vlastnil na tu dobu velmi dobrej magič, tedy magnetofon a měl excelentní nahrávky. Pink Floyd, Santanu, Procol Harum, Jethro Tull a podobně. Zejména Procol Hárum, který Jíra mezi nás, mladické sdružení říkající si Pakini přinesl, mě uchvátili. A tak čas slastně plynul a polykal den za dnem. Po večerech jsem se také scházíval s moji tehdejší láskou, toulali se Lesnou, dělali milý hlouposti, jako medvědi, tedy říkali jsme tomu že děláme medvědi, to si jeden stoupl druhýmu na nárty nohou a takhle jsme pak šli ulicí. Někdy jsme se tulili u kamarádky Brabuchy, kde v podstatě neexistival dozor, poslouchali Beatles, T. Rex, Palečka a Janíka a Zdenku Lorencovou.
Výhoda toho jednoměsíčního volna byla také v tom, že peníze za minulý měsíc ještě k dispozici byly a tak akorát stačily financovat toto krátké, ale jedinečné životní intermezzo. Já už jsem v té době psal naivní a někdy i dost pitomoučký básničky, ovšem přesně do tohoto období pasující a tak to bylo fakt moc pěkný.
Pak přišel poslední večer s moji milou. Toulali jsme se Lesnou a veselost vystřídala značná sklíčenost. Nedovedl jsem to loučení utnout a tak jsem se v noci proplazil oknem do jejího pokoje. Bylo to dost riskantní, neboť vedle v pokoji spali rodiče, ale bylo to moc hezký.
Když jsem v zeleni začal být schopen opět trochu používat hlavu, napsal jsem na toto loučení malou veršovánku:

V duchu tě dívko vidím
jak oči do peřiny boříš
odcházím
ještě jednou se podívám
poslední vteřina odešla v dál
hloupý je ten kdo vojně se smál

a pak ještě tuhle:

Na co se to ten kluk ptal?
proč má vlastně samopal?
proč má kdesi prázdný dům?
proč teď oddává se snům?
smutek vládne jeho světem
tu hru by radši nechal dětem
anebo úryvek:
a pak se rozjel vlak
byl to motorák
a strašně smutný gesto
dívat se na rodný město
jak mi před očima mizí
všechno kolem už je cizí
cizí tváře cizí vlak
tak jen usnout a vzbudit se až pak..


Laffa 2016