Lovení ryby s ušima 2

(aneb - na ryby s lofasem)

Osoby a obsazení:

Ofčín

Kryšpín

Sivák

maminka a tata v Jiljí

ryba s ušima

Ovčínův Žulda – neboli Žigulík (Žulík)

pan Ďourek

1980

-Na scénu připlouvá ryba s ušima

-Teorie lovu na zvon

Kola svištěla po dálnici, ušmudlaný Brno nám zvolna mizelo za zády a my tři jsme se těšili na velikej lov. Tentokrát jsme se rozhodli, že nepoužijem pohostiní mých rodičů (hlavně vzhledem k rapidnímu zhoršeni Kryšpínova chování), ale že přenocujem přímo u našeho rybníčku, pod širákem. Měli jsme s Ofčínem teplý spacáky a Kryšpín deku. Snažili jsme se mu sice vysvětlit, že noční teploty nejsou stejný jako denní a kór u vody bývá v noci chladno, aby si vzal taky spacák, ale on prohlásil, že se s tím nebude tahat, že mu stačí deka. „No když myslíš, zavrčel Ofča“, jenže jsme netušili, jak to všechno dopadne. Kuriozní na tom je, že Kryšpín má doma dva spací pytle, které ukradl pionýrům na táboře.

Kousek za Brnem Ofčín prudce zabrzdil. U silnice totiž postávaly dvě stopařky a divoce na mě mávaly. Kryšpín sice říkal, že to bylo na něho, ale Ofčín se na něj pohrdlivě podíval a sešlápl brzdu. Zastavil přímo u nich a Kryšpín jim pohostinně otevřel dveře, pochopitelně vzadu, kde jsem seděl já. Naštěstí byly docela k světu, ale s povalováním na zadním sedadle byl konec. Kryšpín se pohodlně rozvaloval vedle řidiče Ofči a meditoval o tom, že se vztahy mezi lidmi kazí a že si lidé musí pomáhat. Opravdu, jeho pomoc byla fakt velkolepá a tak Ofčín na ty Kryšpovy kecy jen slabě mručel, čímž neříkal ani ano, ani ne, prostě jen sděloval okolí, že je tu také.

Přes určité omezení způsobené mírným stlačením jsem se statečně držel, naštěstí nejely moc daleko a tak jsem se v Třebíči konečně zase uvelebil. Potom už cesta probíhala příjemně, zejména proto, že Kryšpín usnul a přestal nám konečně – student filozofie vše vysvětlovat.

U pana Ďourka jsme si byli opět vyžádat k lovu povolení, tentokrát však nebyl doma a tak jsme mu tam nechali vzkaz. Kryšpín měl sice obavy a chtěl na něj raději počkat, ale když jsme se dozvěděli, že je na dva týdny na Šumavě, souhlasil, že tedy čekat nebudem.

Nachystal jsem si udici na těžko, Kryšpínovi jsem to navázal na lehko a přitom jsme pokukovali po Ofčínovi. Ale k našemu velkému zklamání se na lov dravců nepřipravoval ale matlal na háčky obrovský koule těsta. Tak tedy poklesl ten udatný sumcobijec. Hňácal těsto a ruce měl celý od mouky. Potom se rozehnal a nadhodil strašnou silou. Švih to byl tak mocný, že koule těsta letěly mnohem dál než háčky s olůvkem. Oba dva s Kryšpínem jsme mu radili, aby to vytáhl, že to spadlo, ale on nám nevěřil a myslel si, že mu jeho mocný vrh závidíme a nastražil na vlasec vedoucí k prázdným háčkum policajta. Kryšpín nadhodil s vypětím všech sil asi 4m, ale za 5 minut vytáhl pěknýho línka. Když jsem i já měl na policajtovi několik slušných drbů, vytáhl Ofča svoji udici. Jakmile spatřil prazdný háčky, zadumaně pravil;“ Berou, berou, celý těsto mi ty mrchy sežraly.“ Nahňácal na háky další notnou dávku těsta a znovu mrštil.

Kryšpín zase sundával háčky s olůvkem se stromu.

Já jsem lovil ryby. Když jsme v poledne bilancovali, měl Ofčín na svém kontě jednu rybu a Kryšpín tři. Já jsem sice rybu ještě neulovil, ale měl jsem stoprocentně nejlepší styl a navíc, když mi braly, začal vždy Kryšpín podupávat a házet šutry do vody. To dělal tak dlouho, až odehnal rybu od mé návnady a pak ji chytil sám. Doufal jsem, že odejde jak minule do vrbin a tam někde spadne do bahna a bude pokoj.

Skromně jsme s Ofčínem pojedli, Kryšpín se nacpal (sežral najednou značnou část zásob) a pak jsme s Ofčínem navodili téma, jak se Kryšpovi minule dařilo na druhé straně a jestlipak ti obrovští kapři tam ještě jsou a že pan Ďourek říkal tatovi, kolik obrovských ryb do rybníčku nasadili, ale že se zdržují právě na druhé straně. Když jsme náš dialog ukončili, spatřil jsem už jen Kryšpínův modrý klokaní úbor mizící ve vrbinách. Tlustý Kryšpín se plížil za rybou. Tak jsem si v poklidu nadhodil, zapálil špinku a otevřel Regenta. Po chvilce klidu se zvedl i Ofčín. Urval kus těsta a vydal také se houštinou. „Teď jim to ukážu,“ řikal jsem si, umně prohazoval celé loviště, měnil návnady a způsoby lovu a převazoval háčky. Ani drb. Po určité době se mi povedlo chytit malého kapříka, který pochopitelně putoval zpět. Velkou radost mi však udělal pohled na druhou stranu, kde na polínku seděli mí dva kamarádi a zoufale se snažili rozplést své vlasce.  Asi takto:

Byli z toho mírně otrávení a čím víc se snažili, tím to bylo horší. Když neuspěli, vlasec uřízli a přišli pokorně za mnou, abych jim to znovu navázal. Když jsem dával nebohému Kryšpovi jeho udici do pořádku, zabrala mi ryba. Než jsem však, rušen kolegy, mohl zareagovat, bylo po záběru. Kryšpín z toho měl velikou radost a podotkl, že budu-li chtít, rybu mi uloví. To ale neměl říkat. Za to jsem mu schválně háčky navázal tak, aby při zatíženi odpadly od vlasce. Postřehnutovší Ofčín se radostně zatetelil, neboť si byl vědom, že tímto počinem stoupají i jeho šance. Když jsem pak vázal jeho vlasec, každý můj krok bedlivě střežil a tak jsem mu háčky způsobem „Kryšpín“ navázat nemohl. Ale aby to neměl tak jednoduchý, uvázal jsem mu 2 silně tupé háky a třetí naprasklý, co jsem našel zapíchnutej v lavičce.

Kamarádi odešli a já si nadhodil. Kryšpín a Ofčín si po neblahých zkušennostech vybrali místa pro lov od sebe dostatečně vzdálená, neboť u rybářů jejich kvalit, by bylo opětovné zamotání vlasců velmi pravděpodobné. Ofčín se usadil na polínko a Kryšpín na velký drn v křoví, odkud se nedalo nadhazovat. Asi za pět minut spadl po pás do bahna. Měli jsme z toho s Ofčínen velkou radost a mávali jsme na něj, aby věděl, že není sám a podle hesla – v nouzi poznáš přítele jsme mu drželi palce, aby se mu z toho bahna podařilo dostat. Udici svíral křečovitě ve svých ztuhlých rukou a to bylo jeho štěstí. Zabral mu jeden z těch velikých kaprů, co v našem rybníčku žijou a zavěšeného na udici ho vyvlekl z bahna až skoro k hrázi.

Kryšpa vylezl na břeh a začal navíjet. Tentokrát kapra vytáhl, měril 62 cm. Chtěl ho strčit do saku, ale to už u něj stál Ofča a domlouval mu, aby rybu pustil, že mu zachránila život. Kryšpín rozmrzele cosi mručel a smradlavé bahno z něj kapalo, ale když jsem se k Ofčínovi přidal i já, začal kolísat. Ale nejvíc se o svoji svobodu přičinila ryba sama. Zastříhala ušima a my si najednou uvědomili, že tu něco nesedí. Ryba si navšímala naších rozpaků, způsobených zjištěním, že má uši a dokonce s nimi stříhá a promluvila lidským hlasem: „Kryšpíne, ty hanebníku, já jsem riskovala bodnutí do tlamy, abych tě z té bažiny vytáhla a ty mě chceš strčit do saku?. Fuj“. Potom otráveně vyplivla háček a s mocným šplouchutím skočila po hlavě do vody. Potom ještě vykoukla a zastříhala ušima. Kryšpín se chvěl zimou a zmateně vyvaloval oči. A protože byl ještě celý od bahna a nevábně páchl, hodil ho Ofča ještě na chvíli do vody aby se očistil.

Po půlhodině jsme s Ofčou seznali, že už by Krišpín už mohl být odbahněn a dovolili jsme mu vylízt z vody. Převlékl se do zbytku suchého šatstva, co jsme v Žuldovi ještě měli a mokré šatstvo rozvěsil na okolní stromy. Potom zalezl do Žulíka a než usnul, se nenápadně nasoukal do Ofčínova spacáku. Ofča tomu nevěnoval pozornost, odešel na druhou stranu a sedl si na polínko. Já jsem si nadhodil z lavečky a užíval jsem si vzácného klidu. Pak Ofčín přinesl pěknýho kapra, dali jsme ho do saku a jelikož se setmělo, vytáhl Ofča Kryšpu ze spacáku, jenž se musel nadále spokojiti v autě se svoji dekou, ale byl v autě a zima nebylo. My dva jsme se nasoukali do spacáku venku a před očima se nám odvíjel film poskakujících policajtů a potápějících se splávků.

Když jsme se ráno vzbudili, spatřili jsme Kryšpína, kterak si prozpěvuje a žhavým koncem cigarety nám naďobává vlasce. Když jsme se zeptali, cože jest příčinou jeho dobré nálady, radostně pravil, že už se jich zbavil a pak nám vysvětlil, že ty červy kteří mu houževnatě už po několik roků okusovali konečník, už nemá. Co nezdolala lékařská věda, zvládla bažina a ryba s ušima. Z toho vyplývalo, že se Kryšpín zřejmě několik let nemyl a náhlá očista způsobila tuto zásadní změnu. Dalším důvodem jeho veselí bylo, jak posléze pravil, že měl v noci krásný sen. Připravili jsme si s Ofčou snídani do ešusu, Kryšpínovi naplnili kotlík a ten se jal vyprávět:

„Zdálo se mi, že Ofčín lovil ryby na zvon.“

Ofča se začal ošívat, protože tušil o čem bude řeč, leč mně se to začínalo líbit. Ofčín totiž vynikal mezi kamarády svou mohutnou mužností a proto se tomuto jeho mužnému zařízení mezi přátely říkalo zvon. Neměl to chudák lehké, že ho příroda takto vybavila, neboť si musel nechávat šít šaty u krejčího, protože se do konfekčních rozměrů prostě nevešel. A Kryšpín pokračoval:

 „Tys Ofčíne stál rozkročmo uprostřed rybníka a bičovals vodu zvonem. Omráčené ryby létaly střídavě na jeden či druhý břeh. Na jednom břehu pobíhal Sivák s velkým pytlem a ryby za letu do pytle chytal a já prováděl na druhém břehu totéž. Za půl hodiny byly oba pytle plný, tys vylezl z vody a do přívěsu jsme nasypali ryby. Odpoledne jsme ryby zavezli do Brna, kde jsme je prodávali na Zelňáku. Přestali jste chodit do práce a já studovat a živili jsme se rybolovem „NA ZVON“.

Potud tedy Kryšpínuv sen. Zařadili jsme tedy tento způsob lovu mezi jiné a posnídali.

Sotva jsme nadhodili, začali se k našemu rybníčku trousit různí rybáři. Nedělní ráno je sem nalákalo z různých okolních koutů a bylo jich čím dál tím víc. A když se stejně jak při minulé výpravě zatáhlo a začlo pršet, sbalili jsme fidlátka a Ofča otočil klíčkem. Když jsme byli kousek za Jiljí, zjistil Kryšpín, že mu schází žebradlo se všemi doklady. Nezbývalo, než se vrátit. Když šel pro žebradlo, vykoukly z vody 2 uši a potom rybí hlava. My jsme s Ofčou zamávali, Kryšpín sklonil hlavu a studem zčervenal. Byli jsme tomu s Ofčínem rádi, protože to byl náznak, že v něm malý zbytek svědomi přece jenom možná zbyl a že se s tím dá snad ještě něco dělat, ačkoliv nevím, choval se poslední dobou dost nemožně. Jakoby Kryšpín vytušil, nač s Ofčínem myslíme, začal slibovat, že se polepší a tak jsme se rozhodli, že to s ním ještě jednou zkusíme

Technické vysvětlení možnosti lovu na zvon, citace z internetu:

plemeno

karakulská ovce
Ovis orientalis aries "Karakul sheep"

říše Animalia - živočichové »  kmen Chordata - strunatci »  třída Mammalia - savci »  řád Cetartiodactyla - sudokopytníci»  čeleď Bovidae - turovití »  rod Ovis - ovce

 

Velikost

Hmotnost: beran 60-80 kg, bahnice 40-55 kg

Rozšíření

Plemeno pochází ze Střední Asie, ve větším množství se chovají i v Namibii, kam byly dovezeny německými kolonisty počátkem 20. století.

Význam

Toto staré, středně velké plemeno ovcí vyniká mnohostrannou užitkovostí. Chová se pro hrubší vlnu, maso, mléko ale hlavním produktem je tzv. perzián což jsou kůže jehňat poražených do tří dnů po narození. Jehňata se rodí s velkou porodní hmotností okolo 4-5 kg. Karakulské ovce dávají 2,5-4 kg potní stříže a 30-50 kg mléka. Chovají se v mnoha různých barvách, berani mívají rohy, bahnice jsou obvykle bezrohé. Jsou dobře přizpůsobené k životu v polopouštních a stepních suchých oblastech, v oblasti ocasu si ukládají tukové zásoby, které mohou mít hmotnost až 15 kg.
 

Laffa.