Lovení ryby s ušima 1

Osoby a obsazení:

Ofčín - majitel Žigulíka Žuldy

Kryšpín - snaživý student

Sivák, jediný správný rybář z této trojice, dnes znám jako Laffa

maminka a tata v Jiljí

Ovčínův Žulda

pan Ďourek

1980

Ryba s ušima ještě není na scéně

Když se mi asi po sedmi letech přemlouvání a názorné agitace podařilo přimět Ofčína, aby se mnou jel do Jiljí na ryby, byl to jistě slibný začátek, protože přinutit Ofčína k nějaké činnosti, bylo asi stejně těžký, jako uvést skálu do pohybu. Skály se do pohybu uvádějí dynamitem, sbíječkou a krumpáčem, ale na Ofčína žádné z těchto zařízení použít nelze, takže můj úkol byl ještě těžší. Zabít jsem ho nemohl, protože Ofčín má auto a my s Kryšpínem jsme přece jenom už trošku zpohodlnělí a proto musel Ofčín zůstat naživu.

Dynamit  a jiné tedy nepřicházely v úvahu a tak jsem tak asi 7 let Ofčína přesvědčoval, aby se mnou na ryby do Jiljí jel a po úmorné dřine se mi to skutečně povedlo ale co čert nechtěl, nebo spíš chtěl, nachomejtl se k tomu Kryšpín, který se myšlenkou rybolovu velice nadchl, což taky částečně posílilo Ofčínovo veliké rozhodnutí a naše první rybářská výprava se začínala rýsovat.

Ono není ani divu, že se Kryšpín nadchl, jelikož jest stvoření ještě duchem mladé a nezformované, které se nadchne téměř pro vše. Spíš se podivuji, že jeho nadšení postupem času neochabovalo, ale naopak sílilo, což ho velice ctí a signalizuje přece jenom určité náznaky vývoje.

Byl tedy Ofčín s autem a řidičákem, byl jsem já – Sivěna s dvouma udicama a kontaktním vztahem v Jiljí a byl Kvasec s nadšením, dobrými znalostmi filozofie a politické ekonomie a svým vždypřítomným hladem. Měli jsme tedy všechno, co jsme potřebovali a tak netrvalo dlouho a náš milej „Žulik“ vyrazil.

Kryšpín, kterej se všude cpe se vedral na místo vedle šoféra Ofčína a já - Sivák, jsem se skromě usadil vzadu. V kufru se povalovaly 3 pruty (Ofčín si jeden vypůjčil od svého rybolovného bratra), pár splávků, háčků a ještě nějaký drobnosti. Já jsem se kroutil na zadním sedadle a snažil se během jízdy ladit rádio, Ofča splehlivě kočíroval a i Kryšpín se choval poměrně slušně, takže nám cesta vesele ubíhala. Silně jsme dýmali a já jsem se snažil Kryšpínovi nastínit něco z rybářské latiny. Moc jsem jí sice v zásobě neměl, protože jsem za svůj dosavadní život příliš mnoho úlovků nezdolal, ale Kryšpín chytal naposled jako kluk, kdy ho jeho děda - porybný učil pytlačit a to už bylo dost dávno, tak jsem si vymýšlel a Kryšpín pouli oči. Ofčín byl v lovení ryb přece jenom trošku cvičenej, protože ho brácha občas na fišle brával. Zejména mu učaroval způsob lovu dravých ryb (dále jen dravců) a těšil se, jak těm štikám a sumcům vytře zrak. Abych zvýšíl jeho zájem, vymýšlel jsem si, jaký množství dravců v našem rybníčku, který Kryšpín s Ofčínem tehdy ještě neznali je a Ofča spokojeně mručel.

V Jiljí jsme se ubytovali u našich. Ofčín tu už jednou byl a Kryšpa to tu znal skoro důverně, protože se asi před dvěma lety vetřel do přízně mých rodičů a mé babičky pod záminkou vztahu k mé nejmladší sestře a navštěvoval Jiljí asi tak 4x az 5x za měsíc, zejména o víkendech, kdy měl jako chudý student hlad. A když uhodila nouze největší, trávil tu celé týdny. Proto, když jsme se objevili přede dveřmi, tata se usmál a vřele nás vítal. Vtom ale jeho zrak spočinul na Kryšpínovi a na jeho mošně, zvané podle jejího nejčastějšího účelu žebradlo, do které si vždycky při odjezdu z Jiljí dával výslužku a strnul. Radost nám však kazit nechtěl a tak nás i s Kryšpínem pozval dál. Byli jsme po cestě drobet ušmudlaní a tak jsme se šli s Ofčínem trochu opláchnout, jak to slušně vychovaní před jídlem dělávají. To jsme ale dělat neměli, neboť hamižný a věčně hladový Kryšpín snědl v okamžení všechny tři večeře a ještě uždiboval tatovi, za což mu maminka dala pres prsty. Vůbec, vztah mých rodičů ke Kryšpínovi se dá nejlépe osvětlit těmito dvěma příhodami.

Když Kryšpín zase jednou zaháněl hlad a trávil víkend v Jiljí, byla z něj maminka tak zoufalá, že už si nevěděla rady. Když večer při kartách jako obvykle fixloval a obíral mé chudé rodiče - penzisty o poslední peníze, neovládla se a vzkřikla: „TY MRZÁKU“

A ta druhá příhoda zase osvětlí vztah mého otce k tomuto strýci Balounovi. Jednou přivedla sestra na nocleh domů nějaké trampy – vodáky. Když se ptala, jestli by mohli přespat, pokýval tata smutně hlavou a pravil temným hlasem: „ No když tu spal Kryspin, tak to už tu může spát kdokoliv.“

No ale abychom se vrátili zase k dění tohoto našeho prvního rybářského výletu. Po večeři kterou nám Kryšpín snědl, jsme si zakouřili, povykládali s našima a ulehli v pokoji pro hosty. Kryšpín na gauči, my s Ofčínem na zemi. Dlouho jsme se s Ofčínem převalovali a nemohli usnout, protože nás budilo silné kručení v břise. Kryšpín se spokojeně rozvaloval na pohodlném otomanu a hlasitě chrápal. Když se nám potom konečně podařilo usnout, probudili jsme se asi v jednu hodinu ráno strašnou zimou. Kryšpín z nás stáhl deky, zabalil se do nich a otevřel okno, abychom prý měli v noci čerstvý vzduch a dobře se nám spalo. Smutné je na tom to, že Kryšpín je mladík poměrně dobře živený, takový zakulacený, kdežto my s Ofčínem jsme kost a kůže.

Po skoro probdělé noci se rano nevstávalo nejlehčeji. Ale předzvěst rybolovu nás zase stmelila, zapomněli jsme s Ofčínem, jak nám Kryšpín doposud ubližoval a po snídani Ofča nakopl Žulíka a my jsme odjeli k panu Ďourkovi, který nám měl dát k lovení svolení a pár rad rybáře profesionála.

Pan Ďourek byl baštýr na nedaleké baště. Měl na starosti mnoho rybníku a mezi nimi i jeden, který se normálně nelovil, ktery měli k dispozici kluci – učni z rybářské školy v Jiljí a protože byl pan Ďourek známý naši rodiny, dovolil nám tu chytat. Předtím ale jsme se museli osobně u pana Ďourka zastavit, což nám ale vůbec nevadilo, protože jednak to byl fajn chlap, kterýho jsme rádi navštívili a pak nám dal pár dobrých tipů.

Bašta pana Ďourka je osamocený hospodářský stavení, ukrytý mezi lesy. Hned vedle stojí malá kaplička, která ovšem nebyla v provozu. U stavení šplouchá voda jednoho z rybníků. Na druhou stranu se táhne poměrně velká louka a pak už jen lesy. Moc pěkný to tam pan Ďourek měl, uprostřed přírody. Po dvoře zlostně pobíhali dva hafani, kteří během rozhovoru zlostně vrčeli a nafali. Asi ve mne cítili ty psy, který Balcar lovil, pekl a nosil do práce, kde jsme je jedli, jako srnčí. Po objasnění se o kelegyně pokoušely mdloby.

Sice jsme si s panem Ďourkem fajn povídali, ale byli jsme už celí nervózní až splávky žbluňknou.

Svolení nám bylo uděleno a pan Ďourek už musel jít, Ofča nakopl autíčko a pak už jen posledních 100 metrů k našemu rybníčku. Já jsem to tu už znal, chytával jsem tu už dřív, ale kamarádi to tu viděli poprvé a spokojeně pokyvovali hlavama. On ten náš rybník je fakt moc krásnej. Je to takovej skoro trojúhelník, kterej je ze stran svých odvěsen obrostlej vrbinama  a proto je přístup z těchto míst dost nesnadný. Přeponu tvoří hráz, ze které se normalně chytá. Jsou tam pro rybáře dřevěné lavičky a chytat se odtud dá bezvadně. Zkušený rybář obsáhne z těchto laviček bez problémů celý rybník, já jsem ale nadhazoval asi 10m před sebe, Ofča tak 5m a Kryšpín povětšinou vyprošťoval háčky z okolních stromů. Chytali jsme na těsto který nám vyrobil tata, ale úlovky se pořád nedostavovaly. Rybník je totiž plnej malejch plotiček a bělic a ty nám okamžitě po nadhození okusovaly těsto, až ho snědly. Můj švagr nazval jednou tento druh lovu: Krmení malých ryb z velkého háčku.

Tak asi po 3 hodinách tohoto prokrmování jsme začali zkoušet další způsoby rybolovu. Natěžko, nalehko, Ofčín několikrát pozdravil dravce různými třpytkami. Kryšpín zase neustále měnil velikost a množství háčků a já jsem tupě civěl na nehybného policajta, který se jenom sem tam zhoupl vlivem lehkého vánku. Poklidná nečinnost nás uklimbávala stejně jako 12° Regent a počasí se silně zohavilo. Chvílemi spadlo pár kapek. Schovali jsme se tedy do auta, pustili ö3 a jen tak jedním okem pokukovali po nehybných policajtech. Snad naše naprostá nepřipravenost v této chvili vyprovokovala, že se ozvalo ostré cvaknutí. Na jedné ze tří udic se vlasec napjal tak, že policajt vylítl a praštil do udice. Vyběhli jsme z auta a Kryšpín se svojí udicí silně trhnul. Z vody vylítlo olovo a prázdný haček. Vtom zabrala moje udice. Sice už ne tak velkolepě, ale přece. Grifem nejzkušenějšího jsem se pokusil demonstrovat „správný zásek“, ale letící olůvko zasáhlo Ofčína do ramene. Avšak jeho udice uzpůsobená na lov dravců zachovávala důstojnou zdrženlivost a my s Kryšpínem střídavě nahazovali a vytahovali prázdný háčky. Ryby si zřejme myslely, že nastal hodoKvas a ožíraly okamžitě všechny návnady. Asi v poledne, kdy ryby podle rybářských zákonů neberou jsem vytáhl z vody první rybičku. Měřila asi 8 cm a kolik gramů vážila, to jsme si netroufli tipnout, ale úlovek to byl a tak jsme se do toho dali s ještě větší vervou. Samozřejmě my s Kryšpínem. Ofčín lovil dravce a my s Kryšpínem pomalu přicházeli na to, jak tyto malé ryby lovit. A když Kryšpín přidal úlovek v jedlé velikosti, byla naše radost, dodatečně podpořená Regentem 12° mocná. A tak slastně plynul čas v těchto rybničních vodách, lovili jsme rybičky, pili Regent, kouřili Bričky a radovali se ze života. Ofčín k všeobecné radosti lovil stále dravce, no balada. Asi tak kolem čtvrté odpolední se v Kryšpínovi probudilo toulavé srdce (pochází totiž z toulavého plemene), uchopil svůj prut, kousek těsta a odběhl do houští. Věděl jsem, že mezi vrbinami, které rybník mimo hráz obklopují místo k lovu těžko nalezne, ale nechal jsem ho, ať se pohoupe v bažinách. Prý v mládí miloval kolotoče a houpačky přímo zbožňoval, tak ať si užije. V případě, že by ho bažina pohltila, jsme měli s Ofčínem vyhlíhdku na večeři, takže nebyl důvod, proč ho od těchto výzkumů zrazovat. Ofčín vytáhl svou udici, prohlídl návnadu na dravce a opět ji mrštil asi 3 m před sebe. Já jsem pravě vytahoval jednoho z těch rybích kojenců, když na druhé straně cosi šplouchlo. A za chvíli opět a pak už pořád dokola. Cákali se tam kapři jak polena. Po chvíli jsme si všimli, že v místech, kde tito rybí Bivojové bijou vodu, sedí na polínku náš přítel a loví.Podařilo se mu tedy proniknout houštinou a já si uvědomil, že jest pravděpodobné, že nám Kryšpín vytře zrak. A opravdu. Po chvíli stereotypního lovu, kdy Ofčín lovil dravce a já velice malé ryby, se rozhrnulo houští, vyřítil se Kryšpín a z klokaní kapsy jeho modré bundičky čněl manifestačně ocas. Tedy rybí ocas. A byl to fakt pořádnej ocásek a ten zbytek taky stál za to. První úlovek, který za něco stál, měl tedy na svém kontě hamižný Kryšpín. Vpustil kapra do saku, zapálil si špinku a opět odběhl. Tento čin Kryšpínův však zřejmě pohnul Ofčínovým vnitrem. Po chvilce ticha vytáhl svůj vlasec z vody a smutným hlasem mě požádal, abych mu to převázal, že už dravce lovit dnes nebude.

Pomalu se začlo stmívat a to je u našeho rybníčku nádherná podívaná. Mraky se roztrhaly a rudej kotouč problikával mezi vrcholky stromů. Všelijaký zvuky, převážně ptačí a hmyzovitý dokreslovaly atmosféru, Regent 12° ji dokresloval taky a proto byla nálada náramná. Z jedlých ryb jsem měl na svém kontě dva cejny a Kryšpin dva kapry. Ofčínovi dravci se bohužel nedostavili. Už jsme se chystali, ze zabalíme fidlátka, když Ofčínuv splávek bez jakéhokoliv varovného pocukávání sjel kolmo pod hladinu. Než však stačil ukolébaný kamarád procitnout a provést zásek, vyskočila jeho udice z vidliček a skokem zmizela pod hladinou. A zmizela by asi docela, kdyby se náhodou vlasec nezachytil o větev pod vodou. Ofča sundal bleskově svršky, boty a vzhůru do vody. My s Kryšpou jsme mu dodávali odvahy nejpitomějšími radami a zamateně pobíhali po břehu. Ofčín dostihl udici a začal navíjet. Byl to mohutný, leč nerovný boj. Ofča se zarýval stále hloubeji do bahna a táhl, až mu v nose bublalo, ryba táhla taky, jenže opačným směrem a tenký vlasec sténal. Voda doslova vřela a občas jsme toho kapřího velikána i zahlídli. Měl určite přes 70 cm.

Najednou však všechno utichlo, potom Ofča sprostě promluvil a vyštrachal se z vody. Mezi promodralými rty procedil ještě nespočet sprostých slov a šermoval nám před očima zbytkem svého vlasce. Asi 30 m od nás vyplul nad hladinu splávek a zase se potopil. Mlčenlivě jsme sbalili cajky a odjeli spát.

Nedělní ráno nás uvítalo pochmurně zatažené. Oblíkli jsme se a rychle k vodě. I když bylo zima, naladěni jsme byli s Ofčínem skvěle, protože předzvěst dalšího rybolovného dne byla velice šťastná perspektiva. Kryšpín se sice taky těšil, ale přesto byl poněkud nevrlý. Trpí totiž určitým druhem cizopasníků, které nelze vyhubit a kteří ho zas mírně trápili.

U vody jsme zase rozbalili cajky a plni zkušennosti z minulého dne začli vší silou lovit. Kryšpín se Ofči zeptal, jestli dnes dravce lovit nebude a Ofčín byl zase sprostej. Poté Kryšpa opět odběhl do houští a v pravidelných intervalech nám nosil ukázat kapry v jedlé velikosti, které pak zas pouštěl. Já jsem chytl pěknýho karáska a Ofčín nic, přičemž svoji udici 2x zavěsil na okolní stromy a pozbyl několik olůvek a háčků. Pochopitelně háčky vázat neuměl a tak jsem musel občas přerušovat svůj úspešný lov a navazovat. Asi před polednem začlo lít. Zase stěhování do auta a čekání, jestli nepřestane. Nepřestalo. Asi ve 3 hodiny Ofča nastartoval a vydali jsme se na zpáteční cestu.Víkend pomalu končil a my si vezli domů tři pěkný kapry a spostu žážitků.. Na ö3 zrovna hráli Mobiky mobiky a tak jsme si s Kryšpou otevřeli Regenta. Ofča mlsně mlaskl a nápadně zrychlil. Jiljí se nám ztrácelo za zády a mně bylo trošku smutno, že už jedme zpět. Proto jsem navedl téma hovoru na další rybářský výlet a domluvili brzské repete celé akce.

Laffa 1980

Jedeme na ryby

V této rubrice nejsou žádné články.